emoce

Je důležité vyjasnit si, co rozumíme slovem emoce. Používáme toto slovo denně, když chceme popsat něco, co lze snadno identifikovat, určitý pocit v mysli, který je reakcí i hybnou silou. V buddhismu však emoce znamená víc než jen to. Je to psychický stav, který se objevuje, jakmile začne mysl fungovat dualistickým způsobem, dlouho předtím, než si to obyčejný člověk může uvědomit. Emoce je návykové lpění, které způsobuje, že automaticky kategorizujeme naše zážitky podle toho, jestli je naše ego shledává přitažlivými (touha), nepřitažlivými (hněv) nebo neutrálními (nevědomost). Čím větší je ulpívání, tím silnější budou naše reakce, až dosáhnou bodu, kdy se nakonec projeví v naší vědomé mysli a manifestují se jako patrné pocity, kterým obvykle říkáme emoce.

Výše zmíněné reakce se nazývají tři jedy, ke kterým se počítají ještě další dva - považování našeho vlastního zážitku za dominantní (pýcha) a posuzování naší vlastní pozice vzhledem k vnímanému objektu (závist), což tvoří dohromady pět jedů. Slovo jed se používá, protože tyto reakce otravují naši mysl a brání objevení se vrozené moudrosti.

Emoce se objevují díky podmínkám vytvářeným naší zmatenou myslí. Naše základní vědomí, které je v současné době ve stavu nevědomosti, projektuje představu světa prožívaného na základě našich pěti smyslů, pěti smyslových orgánů a jejich aktivního vzájemného vztahu s vnějšími objekty. Kvůli našim předchozím návykům projektuje mysl obrazy, které považuje za oddělené. Z nich se potom stávají formy, které náš zrak považuje za objekty, zvuky, které jsou objekty pro náš sluch, atd. Přítomnost těchto zdánlivě nezávislých objektů způsobuje, že je mysl rozrušená, což umožňuje vznik emocí.

Když například naše oči uvidí určitou formu, tak to tím nekončí - okamžitě na to reagujeme. Když shledáme tuto formu příjemnou, cítím, že je přitažlivá. Pokud ji shledáme nepříjemnou nebo odpudivou, odmítáme ji a chceme se od ní dostat pryč. To samé platí pro všechny ostatní smyslové informace, ať již je to sluch, čich, chuť nebo hmat.

Pokaždé, když pracují naše smyslové orgány, měli bychom sledovat přímo opravdovou podstatu toho, co se děje. Postupně pochopíme, že objekt, který vnímáme, je ve skutečnosti jen myslí v činnosti. Tento objekt není odlišný od mysli, on je myslí, a není tedy třeba vytvářet žádnou umělou dualitu udržováním čistého rozlišování mezi subjektem a objektem. Když se podíváme na podstatu této neduality, na opravdovou podstatu objektu i mysli, která jej vnímá, objevíme podstatu samotné mysli. K tomuto vnímání podstaty dochází, když všechny předchozí myšlenky skončily a ty příští se ještě neobjevily. Tehdy je mysl spontánně přítomná, spočívající ve své vlastní skutečnosti. Je to právě mysl, co vidí svou vlastní podstatu, a tomu říkáme prvotní moudrost. Tato přítomnost prvotní moudrosti v mysli pak automaticky odstraňuje emoce. Je to, jako když zapálíme svíčku v temném pokoji: jakmile se objeví světlo, automaticky zmizí temnota. Podobně i prostý fakt, že moudrost je myslí, slouží k úplnému zapuzení všech emocí. Jestliže uspějeme v tomto způsobu meditace, ve chvíli, kdy objevíme v naší mysli nějakou emoci, tak v tom stejném okamžiku spatříme i její moudrost, a tím se osvobodíme od jejího emocionálního aspektu. Tomu se říká současný vznik a osvobozování emocí. Každý z pěti jedů je pak rozpoznán jako jedna z pěti moudrostí. Jestliže však nejsme schopni vidět aspekt moudrosti v události, která se v mysli odehrává, opět se zaplétáme do duality. Následujeme myšlenku, jsme jí ovlivněni a začínáme reagovat na objekt, buď tak, že ho přijímáme nebo odmítáme, dokud je mysl napadána zmatkem a emocí, a končíme v prožívání utrpení, které následuje.
Kdybychom se vzdali pěti jedů, nebyli bychom schopni najít žádnou moudrost. Aktivita emocí je aktivitou mysli. Každá emoce, která se objevuje, není ničím jiným, než samotnou myslí v akci, takže pokud budeme odmítat emoce, budeme zároveň odmítat i mysl. Jen díky její aktivitě můžeme odhalit aktivitu moudrosti, takže odmítáním emocionální aktivity mysli zároveň odmítáme možnost setkat se s její aktivitou moudrosti. To nás nikdy nepřivede k realizaci základní skutečnosti mysli.

Je pro nás obtížné považovat nevědomost za emoci, ale když se nad tím pořádně zamyslíme, zjistíme, že nás může nevědomost ovlivňovat stejně jako touha nebo hněv. Nevědomost není něco neutrálního účinků či následků, je to určitý stav mysli, který způsobuje, že jednáme určitým způsobem, je to určitý stav mysli, který způsobuje, že jednáme určitým způsobem. Nevědomost je, nejsme schopni vidět věci takové, jaké ve skutečnosti jsou. Může to být vědomé i nevědomé, neschopnost rozpoznat, co se děje, někdy velebená jako nevinnost, nebo určitý pocit lhostejnosti,nebo dokonce záměrné nechtění vědět. Může to sahat od obyčejného zmatení ohledně toho, co se skutečně děje, až po vytváření určitých chybných postojů. Je zde také jistý prvek připoutanosti. Nevědomost může být dokonce i docela pohodlná ("blažená nevědomost..."). Když se na sebe pozorně podíváme, najdeme tento postoj v mnohém našem chování. Z buddhistického pohledu je nevědomost cokoli kromě blaha a nevinnosti. Skutečně je to hlavní příčina našeho utrpení, a proto má své pevné místo mez pěti jedy.

Zříkat se pěti rušivých emocí znamená postupovat k osvícení méně přímou cestou. To je cesta, kterou praktikují šrávakové. Ale pochopení pravé podstaty emocí a toho, kdy se objevují, není lehký úkol. Když se pouze pokoušíme pozorovat emoce jednu podruhé, tak jak se obvykle objevují v mysli, nijak se nezměníme. Nic se nezmění. Pokud si naše emoce v podstatě užíváme a záměrně zvyšujeme jejich sílu, až máme pocit, že jsme jimi úplně intoxikováni, chováme se jako někdo posedlý, což vede k tomu, že hromadíme karmu démona.

Také se může stát, že se z nás stane člověk, který je čím dál pyšnější na svou schopnost zacházet s emocemi tím, že pozorujeme jejich pravou podstatu. Nehledě na skutečnost, že naše pochopení není ještě plně rozvinuto, zvyšujeme sílu emocí. Čím jsou silnější, tím větší bude naše pýcha. A ani tady to nekončí. I když nejsme opravdu zbaveni emocionálního zmatku, říkáme, že jsme, a stavíme se výš jako příklad pro druhé, říkáme jim, jak by měli prožívat emoce, aniž by se jimi nechávali unášet. Motivováni velkou pýchou neustále hledáme zvyšování své reputace, abychom byli považováni za někoho velmi důležitého, za někoho dobře známého pro svou schopnost pracovat s emocemi. Dostáváme se stále více mimo kontrolu, jsme čím dál zmatenější, a tím hromadíme karmu, která je čím dál negativnější.

Pohled přímo na esenci neboli podstatu emoce je metoda, kterou lze používat ve všech případech, tak jako můžeme použít jeden lék na léčení stovky nemocí.

Praktikující s velkými schopnostmi použije tuto metodu ke zklidnění emocí ihned, jakmile se v mysli objeví některá z nich. Je to jako hodit malou jiskřičku do kupky suchého sena: seno okamžitě vzplane a všechno shoří. Ačkoli ta počáteční jiskra je malá, může spálit jakékoli množství sena. Podobně i jedna malá jiskra moudrosti může zcela spálit veškerý zmatek v mysli a s ním spojeně emoce, až všechno, co v mysli zůstane, bude jen nejvyšší skutečností.

Lidé s průměrnými schopnostmi použijí tuto metodu následovně.

Jakmile při meditaci odhalí v mysli přítomnost emoce, pohlédnou obnažujícím pohledem přímo na ni. Emoce se zklidní sama od sebe a uvolní sevření. Říká se, že tento proces je právě jako rozpoznání neduality vln a vody. Na hladině oceánu můžeme vidět mnoho vln v pohybu, které na sebe neustále berou různé formy a tvary, a přesto je obsahem těchto vln pouze voda oceánu samotného. Mezi vlnami a vodou nemůžeme činit vůbec žádný opravdový rozdíl. Podobně i množství emocí nejrůznějších forem, které se objevují v mysli, není ničím jiným než samotnou myslí. Není tedy žádný důvod zavrhovat emoce nebo je považovat za odlišné odmysli. Průměrný praktikující to bude schopen pochopit skrze přímé prožití skutečnosti, že emoce jsou prostě jen myslí, se samy od sebe zklidní.

Praktikující s běžnými schopnostmi bude schopen si pomocí této praxe uvědomit emoci, jakmile se objeví v mysli. Nenechá se do ní vtáhnout a nenechá se ji unášet, což se obvykle děje. Je to jako když nějaký blázen najednou přijde k rozumu; jakmile se zbaví svého šílenství, vrátí se mu normální vědomí. A podobně když si člověk uvědomí přítomnost emoce, tak použije praxi, kterou považuje za vhodnou pro daný případ. Uvědomění si emoce, i když naše uvědomění ještě není dostatečně jasné, aby nás od ní zcela osvobodilo, poskytuje výchozí bod pro aplikování jiných, dosažitelnějších přístupů.

Svobodná hra neomezeného prostoru se ve vnějším vnímání ukazuje jako světy, události, bytosti, tedy jako objekty, které vnímáme našimi smysly, a poté je podrobujeme vědeckému zkoumání. Na vnitřní úrovni to jsou myšlenky a pocity, které se objevují a hrají si, my je rozpoznáváme, soustředíme se na ně a ony se poté vracejí zpět do oblasti svých možností.

Všechny dualistické způsoby myšlení však mysl oddělují od toho, co sama vytváří, a vedou tak k omezeným pohledům, které ohraničují život. Dvěma nejznámějšími jsou materialismus a nihilismus. Pár set let po Buddhovi, ve starém Řecku, se důležití lidé cítili bát ohroženi myšlenkovými směry, které hlásaly negaci všech hodnot. Považovali za nebezpečné pro společnost, že by teoretiky bylo možné vše dělit až k "nicotě", a trvali proto na existenci atomu (řecky atomos = nedělitelný), konečné již více nedělitelné částice. Bylo to pouhé tvrzení, něco neprokazatelného, co skýtalo ochranu před ohrožením neexistencí a případnou "černou díru". Dohoda, že částice se od určité velikosti nemohou rozpadnout, dala jejich životu něco skutečného, co budilo důvěru.

Nemělo to však trvalý úspěch. Znovu a znovu se objevovali milovníci neomezeného myšlení, a tak pohled nihilismu nevymřel. V neklidné a neúplatné západní kultuře posledních 2300 let byla tato změna patrná např. v umění: doby, kdy byl zobrazován ženský princip v velkými prsy a mnoha dětmi, obklopený hojností v okrových nebo jiných odstínech barvy půdy, zřetelně odpovídají materialistickému pojetí světa. Nedlouho poté však sami nejradostnější zastánci čistě materiálního objevili ve svém ráji skryté strašidlo - skutečnost pomíjivosti. Čím více toho bytosti vlastní, tím více toho musí v okamžiku smrti opustit. A navíc: jestliže jsou věci skutečné, jsou skutečné i stáří, nemoc a smrt. Takový pohled na věci zároveň potvrzuje, že i utrpení je opravdové, a o to důsledněji působí problémy.

Toto zklamání se navenek projevuje novým přístupem k životu, snahou omezit ztráty. Člověk se teď pokouší co nejméně zaplést do půvabů života. Jsou volena rozvláčná slova, postavy na obrazech jsou svéráznější, často hubené a ubohé, barvy jsou laděny do zelené a modré. Zdravý lidský rozum však brzy opouští i tento pokus dosáhnout jistoty prostřednictvím jednostranného pohledu. Snaha udělat všechno nicotné a šedé neuchrání před žádným utrpením. Navíc se k utrpení přistupuje z úrovně, kde není žádná radost, a člověk proto má o mnoho méně možností ovládnout to, co se děje.

Jak by se dalo očekávat od svobodomyslných Evropanů, nezůstaly ani další varianty toho, co je podstatou věcí, neprobádány. Tak vznikly další světonázory jako existencionalismus, filozofie transcendenta (Platón) a imanence (Aristoteles). Co se týká vnímající mysli samotné, představy o ní se měnily stejně často, pokud to ovšem dovolovaly názory na stát a církev.

Do doby, než se před krátkým časem stalo Buddhovo konečné učení známé na svobodném a nyní vzdělaném Západě, věděli jsme o samotném prožívajícím velmi málo. Množství vnitřních stavů se díky tomu jevilo jako velmi matoucí. Dnes to tak být nemusí: schopnost chápat mysl ve své podstatě jako prostor, ve své přirozenosti jako zářivě vědomou a ve svém projevu jako neomezenou, vzrůstá po prvních vědomých prožitcích často automaticky. Bez takového nadčasového klíče ke všezahrnující neohroženosti, spontánně se objevující radosti a k aktivnímu soucitu, jež se díky zvyšujícímu se vnímání mysli stávají samy od sebe trvalými, bychom se nevyhnuli množství úletů do oblasti pomíjivosti a zmatených pocitů.

Zmatené stavy mysli, od hrdinských pocitů až po myšlenkovou tupost, mohou ovládnout mysl toho, kdo si prostřednictvím meditace a buddhistického pohledu nevytvořil trvalý základ. Tyto často rušivé pocity vedou k bezpočtu slov a jednání, které bytostem v budoucnosti omezí štěstí a možnost volby, a měly by proto být důkladně prozkoumány. Co způsobuje podmíněné radosti a trápení světa? Základní nevědomost mysli o své vlastní podstatě a z toho vznikající stavy! Ten, kdo je zvyklý na pocitové koupele ve vině a odpuštění náboženství víry, na kšeftování s osobními bohy, kteří nějak nemohou dostat pod kontrolu to, co stvořili, může toto vysvětlení považovat za trochu slabé. Je však každopádně logické a nespotřebovanou vřelost je možné výborně vložit smysluplných věcí.

Poznání, že jevům nedává vzniknout žádná vnější, od nich oddělená síla, že mysl hravě rozvíjí své neomezené možnosti jak prostoru samotného, tak i prostřednictvím vnějších a vnitřních světů, způsobuje, že je nezbytné, aby se ten, kdo skutečně hledá, seznámil s prožívajícím, tedy se zdrojem všech jevů. Schopnost vnímat jevy ve vnějším světě, byla vždy podmínkou přežití a smysly bytostí jsou tak nastaveny.

Co se však týká porozumění samotnému prožívajícímu, můžeme neosvícenou mysl přirovnat k oku. To vlastní silou nemůžeme vidět samo sebe. Jak potom v běžném životě vznikají proudy neosvícených zkušeností? Prostřednictvím následujících, také logicky pochopitelných, kroků: hlavní rušivé pocity vytvářejí od času bez počátku neschopnost bytostí vnímat prožívajícího, prožívané a prožívání jako ten samý celek. Tyto pocity jsou známé jako připoutanost a averze, avšak nezůstávají dlouho osamocené. Jejich "prima" potomky jsou žádostivost a lakota, popřípadě nenávist a hněv, zatímco nevědomost navíc dovoluje vzniknout nedobré, ochuzující pýše, kdy považujeme sebe sama za lepší než ostatní. Ve skutečnosti to znamená, že se neustále nacházíme ve špatné společnosti a tento pocit nám úspěšně krade radost ze života.

Stejně jako částice mohou dosáhnout jenom určité velikosti, tak se evidentně rozpadají i pocity, když se stanou příliš mnohačetnými. Buddha říkal, že se mohou vyskytovat v 84 000 možných kombinacích. Navzdory své podmíněnosti jsou schopné zatemnit nepodmíněnou mysl a bránit jak spontánní nejvyšší radosti mysli, tak jejímu současně se zkušeností vznikajícímu vhledu. Tím také nedovolují plně zazářit onomu "teď a tady".

Ten, kdo je natolik zralý, aby chápal pomíjivé a měnící se stavy takové, jaké opravdu jsou, se může dobře zasmát. Ať už člověk prožívá zmatené estrády ve svém vlastním vnitřním kině, nebo zoologickou zahradu, která nás právě opouští, vždy si může s úsměvem vybrat; buď se o obrázky nestarat, nebo si ta divná zvířata prohlédnout pod lupou. Člověk je tak bohatě obdarován svobodnou volbou, buď rušivým pocitům zamezit, jejich prožívání oslabit a prostřednictvím vhledu a soucitu transformovat, nebo dokonce díky pozorování jejich šaškáren rozpoznat mysl. Takové svobody si však užívají jenom jogíni, kteří si v tomto anebo minulém životě uvědomili prostor okolo toho všeho, co se v mysli děje. Ostatní budou zmatené pocity považovat za skutečné, ačkoli se neustále mění. Když nás zachytí, následují nepřiměřená nebo škodlivá slova a činy, což zase vnáší problémové dojmy do vnějšího světa a našeho skladovacího vědomí (druh vědomí zahrnující i to, co západní psychologie nazývá podvědomím). Když takové nejasné příčiny dozrají jako vnější a vnitřní problémy, bytosti ze zvyku zapomínají, že kaktusy, na kterých právě sedí, si vypěstovaly samy. Myslí se, že jejich utrpení způsobili jiní, mluví a jednají nerozumně a koloběh podmíněných prožitků, které nakonec přinášejí nespokojenost, pokračuje ze života na život.

Skutečnost, že současnost bytostí je podmíněna minulostí, znamená, že můžeme sami ovládat vlastní budoucnost. Je mnoho úrovní, na kterých je to možné a ty nejsubtilnější leží v naší vlastní mysli. Na míle daleko od obvyklého prožívání pocitů jako něčeho neodvratně strašného se rušivé emoce při odvážném zacházení stávají surovinou pro realizaci. Vyjadřují směr naší karmy a naše zacházení s nimi rozvíjí naši zralost. Naše společnosti nastavené na volný čas a z dlouhé chvíle zahleděné do nitra, se rády zaobírají pocity, o kterých učitelé zpravidla učí podle pohledu starých buddhistických textů, což je zřejmě dlouho známé. Proto předkládám úhel pohledu, který tu, pokud vím, ještě nebyl. Zcela usazuje zralého člověka za volant svého života. Účinná práce s rušivými pocity je jako umění válečného tažení - nebo šachu. Vyžaduje připravenost přesně odhadnout protivníka a dokonale poznat vlastní síly. Pak je třeba naplánovat jak krátkodobý, tak dlouhodobý postup na cíl, abychom v maximálně možné míře využili protivníkovy síly pro vlastní cíle. Protože mít mysl pod kontrolou znamená nadčasové štěstí, měli bychom tuto "válku" vyhrát!

Ohodnotit protivníka znamená rozpoznat jeho podstatu. Vzplanou bleskurychlé a těžko zvládnutelné pocity návykově? Vyvolávají ihned nezvládnuté, trapné, nebo škodlivé jednání, nebo je jejich pomalou líhní sama mysl? Chytá se mysl hněvivých postojů a postupně je posiluje, až se objeví opravdové nepřátelství?

Ze všeho nejdříve můžeme vyslovit rychlé pä - bezzvučně a nebo potichu - mnohé povrchní rušivé pocity se rozpustí. Máme-li opravdovou důvěru k nějakému lámovi, můžeme si ho představit nad naší hlavou, vědomě ho nechat do sebe vklouznout a jednoduše se jím stát.

Hromadí-li se rušivé pocity pomaleji, můžeme je nechat velmi účinně sklouzávat po olejovém filmu mantry. To udržuje úlety "na distanc" od těla a řeči a brání vytváření návyků, které přinášejí utrpení. Protože každá nepříjemnost vznikla a je podmíněná, musí také sama od sebe ztratit na síle odpadnout. Když to mysl rozpozná, nenechá se příště již tak snadno vodit za nos. Znát vlastní síly současně vyžaduje zralé pozorování toho, co se děje uvnitř: jak se mi dnes vede? Kolik zásahů do mého brnění mi svět minule uštědřil? Jaké poznatky z předchozího růstu a úspěchů mohu použít, abych mohl dostat pod kontrolu nynější nepříjemné stavy?

Odpověď je obsažena v jednom nebo více z následujících kroků:

a) Vyhnout se konfrontaci. I když se to nezdá být moc hrdinské, jdeme-li překážkám z cesty, zabraňuje to dramatům. Získáme tak drahocenný čas jednoduše vyjít na procházku tehdy, vypadá-li situace tak, že se sejdou takové podmínky, za kterých bychom podle zkušenosti padli na nos.

b) Dalším krokem je vzrůstající uvědomění, že rušivé pocity mohou být transformovány. Že nejsou tak opravdové, jak by se nám zrovna mohlo zdát. Například si nejprve můžeme uvědomit, že momentální utrpení tu před chvílí nebylo, a proto také musí zase zmizet; že situace se každým okamžikem mění. Rostoucí uvědomování si neskutečnosti a nestálosti všech komplikovaných stavů nabízí široké pole možností jejich transformace. Hlavními metodami tu jsou srovnání s druhými a rozvíjení soucitu. Vnímáme-li naše životní podmínky jako špatné, jakákoli sebelítost zmizí, když si například uvědomím, co si navzájem dělají lidé v Africe. Také když se někdo cítí odcizeně v nelítostné, muži ovládané společnosti, musí prostřednictvím úvah o bídném životě muslimských žen rozvinout nadosobní vcítění a usilovat o hledání opravdových řešení jejich situace. Jsme-li strženi okamžikem, mohou myšlenky typu "chtěl bych si to s ním vyměnit?" nebo "být s nimi pár minut je hrozné a oni musí být sami se sebou dnem i nocí..." ulámat ostny mnoha setkání a také nabídnout soucitnou zpětnou vazbu hluboce nešťastným lidem. Buddhisté si jsou obecně vědomi skutečnosti, že bytosti se chovají problematicky spíše z nevědomosti než proto, že by byly zlé. Protože se určitě nesetkávají poprvé a původce činu si sám připravuje budoucí újmy, zatímco oběť se zbavuje dřívější špatné karmy, děláme ze soucitu vše, co je možné pro obě strany.

c) Nejúčinnější metodou práce s rušivými pocity však zůstává svoboda volby vlastního pohledu: a sice při každé podmíněné zkušenosti nezapomínáme na konečnou moudrost. Mysl, která vše vytváří, usiluje o vědomí, které nadčasově spočívá jako zrcadlo za obrázky a chápe, že každý má buddhovskou podstatu a všechno, co se děje, je bohatstvím prostoru. S tímto pohledem se člověk může chovat již jen jako buddha, který se nachází mezi těmi, kteří budou stejně smýšlet v budoucnu, a svět zůstává čistou zemí. Na této úrovni prožíváme všechny myšlenky, ať už jsou jakékoli, jako nadbytek a moudrost mysli, jenom proto, že se dějí, a dopřáváme si možnost slyšet všechny zvuky jako mantry a plné významu, a proto zloděj přichází do zcela prázdného domu. Nežádoucí pocity zde nenacházejí ani energii ani ocenění. Tam, kde při rozpuštění pocitů v mysli pociťujeme jen její sebeosvobození, a pokud jsme byli celý proces schopní vnímat z jistého odstupu jako svobodu hru, zůstává jenom maximální naplnění. Vnitřní stavy, které byly tak dlouho zdánlivými velkými nepřáteli, se nyní objevují jako zdroj síly. Práce s uhelným prachem přinesla ty nejhezčí diamanty a rušivé pocity se projevily ve své podobě jako pět buddhovských moudrostí.

Těžko ovládnutelné stavy mysli, považované jinými náboženstvími nebo světonázory za "hříchy", či asociální, používá Buddha na nejvyšší úrovni svého učení, v Diamantové cestě, jako surovinu pro osvícení. Díky řadě šikovných prostředků, které se v rostoucí míře stávají zdrojem pro psychologii a filozofii, se rušivé emoce stávají v nás se nacházejícími moudrostmi.

Buddha doporučuje třístupňové odstraňování tohoto iluzi podobného, ale tuhého nepřítele. Nejprve předcházíme okolnostem, které podle našich zkušeností rušivé pocity vyvolávají.

Za druhé chápeme, že ve své podstatě jsou pomíjivé, podmíněné a složené, že tu dříve nebyly a také vždy zase zmizí; bylo by tedy nesmyslné podle nich jednat. Vrcholem je nechat zloděje chodit po prázdném domě, aniž by mohl cokoli najít. Tvrdohlavě zůstáváme u toho, co máme před nosem a pocit ani neoceňujeme ani mu nedodáváme energii.

Když se nám to daří stále vědoměji, bude nám s užaslou radostí jasné, že rušivé pocity v moři mysli jednoduše nemizí., nýbrž že se znovu vynořují ve své čisté formě, tentokrát jako "pět vysvobozujících moudrostí". Obtížné stavy jsou pro to základem, podobně jako odpad, ze kterého se může stát hnojivo.

Tak vzniká vhled. Když se hněv znovu rozpustí v mysli: vidíme všechno "jasně jako v zrcadle", nic ani nepřidává ani neubírá. Vylučující pýcha se mění ve zkušenost "mnohosti a bohatství všech věcí". Připoutanost se stane "rozlišující moudrostí", schopností chápat věci jako jednotlivosti a zároveň jako části jednoho celku. Žárlivost - tajně se vším stále zabývající, v myšlenkách stále v budoucnosti nebo lpící na minulosti - se stane všeprotínající "moudrostí zkušenosti", a dokonce i zmatenost a hloupost se stane "všepronikající moudrostí". Ta ví, protože není od ničeho oddělena.

Protože mnozí, kteří jsou Buddhovou stezkou, budou mít ještě dlouho své těžkosti s nežádoucími vnitřními stavy, uvádím zde několik návodů pro domácnost, ulici, postel a zaměstnání.

Při hněvu: Jednoduše vychladnout. Buďme jako velký pes, který nemusí štěkat, protože je dost silný. Protivník je více zmatený než zlý a musí sám se sebou vydržet ve dne v noci. Ještě mu k takovému utrpení přidat, by bylo nesportovní. Měli bychom k situaci přistupovat prozíravě, s ohledem na dobro všech a potom na záležitost zase zapomenout. Pokud to není možné a pokud to dámy opravdu potřebují, mohou se ještě krátce od srdce z utrpení "vypovídat". Nepřehánějte to však, jinak se lehce stane, že budete osamělé.

Proti pýše je vhodným protijedem připomenout si buddhovskou podstatu všech bytostí, společně s vhledem, že nebe a peklo se odehrává mezi našima ušima a žebry, nebo kdekoli, kde se domníváme, že se nachází naše mysl. Vidíme-li bytosti jako vzrušující a významné, přináší to jen radost. Když naproti tomu na ostatních hledáme jen chyby, budeme duševně chudí a vždy ve špatné společnosti.

Co se týká širokého pole působnosti připoutanosti, žádostivosti a sobectví, dovolujeme dobrým, karmickým svazkům z minulých životů, abychom tak touhu podmíněnou hormony vzájemně prožili jako radost. Když to pro někoho není možné, měli bychom to alespoň přát ostatním zároveň si být vědomi pomíjivosti všech podmíněných vzrušení. Jenom osvícení je konečným štěstím. Konečně málo záleží na tom, jestli nás na hřbitov povezou Volkswagenem broukem nebo Mercedesem.

Žárlivost je především nepoddajná, může se živit vším a ničím a může dlouho udržovat v mysli stále stejné podprahové napětí. Je proto pro naši mysl výborným pokusným králíkem, zřetelně mysli ukazuje, jak silně se již oddělila od svých obrázků. Tady znám jen jednu léčbu, která ale vše okamžitě provětrá: Přejeme tomu, kdo je původcem tohoto pocitu, tolik toho, co si sami přejeme, že se vše promění v pohádku. Například každou noc sto dívek z pěveckého souboru anebo sportovně vypadajících důstojníků s kníry a k tomu hodně zdraví, aby si je všechny mohl(a) užít. Pokud byli(-y) jen dva (dvě), můžeme dobrá přání ještě zesílit.

K přeměně hlouposti: Někteří nepochopí ani kvantovou fyziku ani šestnáct úrovní prázdnoty v buddhismu. To nemusí být žádný problém, neboť mysl je pružná. Pokud jenom správně meditujeme a žijeme v proudu událostí, budou se moci ostatní schopnosti odkrýt, jakoby vcítěním se do chybějících oblastí. Používáme-li Buddhovy rady tak, jak je předal, aniž bychom je chtěli vylepšovat, bude mysl jako příslovečný šálek s kávou, jehož hladina vše odráží, když de s ní již nemíchá a když se uklidní. Tak vznikne všeprotínající moudrost nazývaná také vnuknutí. Známe věci, protože s nimi tvoříme jednotu. Prostor nic neodděluje a vše zprostředkovává.

Nakonec: Co teď čeká ty, kteří vyhledají cestu k nejbližšímu centru Kagjü?

Mnoho vzletů a pádů, mnoho námahy, mnoho opakování, poté rostoucí radost a konečně nekonečný smysl. Aby mí žáci věděli, co je čeká, vysvětluji často to, co bude následovat, takto:

Na začátku cesty věří vaše já (ego), že si bude moci něco přidat. Myslí si: "Dřív jsme bylo prima chlapík, teď budu ještě ke všemu duchovní. Jsem u Kagjüpů, u těch vůbec nejlepších, a brzo budu znát to, co zná lama." Tento stav ale netrvá dlouho, protože Buddhova nadčasová moudrost je nastavena právě na tento případ. Dobrá společnost zavazuje a vaše já smí sice ještě užívat chleba a brambor svých návyků, ale živiny pro růst již nedostane.

Každá buddhistická skupina má svoji více či méně účinnou dietu, která vyjadřuje silové pole příslušného lamy. U některých se učí pokoře, u jiných je cestou moudrost a soucit. U mně je to známý "pevný horní ret", být neohrožený a radostný. Vaše já, ošizené a očekávaný přírůstek skrze pocitová mámení a dramata, bude vytvářet podezření a rozsévat pochybnosti a bolesti zad, aby se chránilo.

Tady učitel nasadí jako lákavou náhražku potravy sliby bódhisattvy a dovolí tak vašemu a dovolí tak vašemu robustnímu, ale hloupému já, aby se znovu zmátořilo. Již se v představách vidí ověnčené vavřínem, jak vysvobozuje všechny bytosti a znovu se cítí nahoře. Myslí se: "Konečně byl oceněn můj skutečný význam" a dále se do všeho pouští. To je ale ohromně chybný odhad, protože tím utrpení já teprve začíná. Každá neegoistická myšlenka připraví náš vlastní úlet o mnoho síly a jakkoli se zabývat prázdnotou, je jedem samo o sobě. Když já uslyší, že jasné světlo je podstatou každého jednoho člověka a že ani v těle ani v myšlenkách nenajdeme nic trvalého: kam se potom může schovat?

Já, mezitím dobře rozdrobené, najde jen jedno východisko. Nepostaví se skutečnosti, obelhává sebe i své okolí. Takový stav se nesmí stát zvyklostí. Jeho nejnápadnějším znakem je "svaté chování", mudrlantství a "podprahová kyselost". To je pomsta těžce raněného já, která zničí každou dobrou náladu. Zaseknete-li se ve zdánlivé poručnické uvolněnosti, nebo nedokážete-li ostatním dopřát svobody, stavíte si sami své vlastní vězení.

Je jedno, jestli jsou příčinou zbytky křesťanství, dřívější životní prohry, nebo špatně pochopená oddanost ke klášternímu životu - jste na chybné cestě a měli byste jít za nějakým odvážným, nebo životaznalým lamou, který s vámi bude umět pracovat jako s celkem a pomůže vám přes tuto překážku. Pokud vám chybí důvěra, nebo lamovi síla, můžete se také nechat "ošetřit" tím, že přijmete sliby mnicha nebo mnišky a dál se budete rozvíjet klášterní cestou. Nerozhodnete-li se pro jedno ano pro druhé, zůstanete "viset" nespokojeni uprostřed vaše centrum získá "draka", kterého je těžké se zbavit.

Stavte tedy na pochopené svobodě vaší mysli, na životem prověřeném učiteli, na prostředcích Diamantové cesty a mahámudře.

Vaše důvěra, že prostor je radostí, dobude, tak rychle jako pět set Vikingů, všechny hradby, teď již jen ze zálohy střílejícího ega. Pokud budete umět prožívat každý rušivý pocit jako základ osvícené moudrosti a každou pochybnost jako proces poznání, já se zmenší a zčerná. Zapadne pět metrů pod zem, rozplyne se v dým a vy si vychutnáte - prostor a radost bez hranic.

Když se začneme zabývat buddhismem, brzy nás napadne, že již způsob, jakým buddhismus zachází s emocemi, je již na úrovni slov trochu jiný, než jak jsme byli doposavad zvyklí. Dosud jsme si mohli myslet, že emoce jsou důležitou součástí našeho života, že např. bez lpění by život musel být nudný, bez pýchy by neexistoval pocit sebeúcty, bez trochy žárlivosti bychom si neudrželi náš vztah a rodinu, bez hněvu bychom byli měkcí jako máslo a bez lhostejnosti bychom byli vydáni napospas záplavě informací a utrpení celého života.

V buddhismu jsou však naše emoce naopak nazývány "stavy mysli přinášejícími utrpení", "rušivými pocity", nebo "soužením mysli". Jediné pocity, které jsou zde žádoucí, jsou pocity, které vznikají přímo rozpoznáním podstaty mysli a podstaty jevů: například neohroženost, která se objevuje, když rozpoznáme, že naše mysl, která je základem naší představy já a veškerého prožívání, není věcí, takže nemůže zemřít, být nějak zasažena ani nijak poškozena.

Absolutní radost se objevuje, když rozpoznáme, že všechny vnitřní i vnější jevy jsou svobodnou hrou této neexistující myli. Jsou jako magická hra kouzelníka, fantastické prostě proto, že se dějí.

Rozpoznáme-li, že je mysl ohraničená, že prožívající, prožívané a prožitek od sebe nejsou v žádném případě odděleny, automaticky se objeví nerozlišující láska. Již nemůžeme sebe sama oddělovat od ostatních.

Podíváme-li se přesně na to, co s námi dělají ostatní emoce, bude jasné, že když je prožíváme, přinášejí nám spíše nevýhody než výhody. Pokoušíme-li se prostřednictvím ulpívání zažít radost, často vidíme, že zdánlivě vnější svět prožíváme s neustálým zpožděním a všechno, co slibuje radost, mizí v prostoru, anebo to na konci přináší jen problémy, přičemž náš vnitřní klid ztrácíme někde cestou.

Chceme-li získat pocit vlastní ceny prostřednictvím pýchy, je to jen na krátko. S pýchou jsme vlastně neustále příliš chladní a nemůžeme proto vůbec nic pořádně prožít. Pýcha slouží jen jako ochranný štít, aby nikdo neobjevil žádný náš pocit méněcennosti a stává se naším vězením.

Ani závist a žárlivost nejsou lepší, vycházejí z vnitřní chudoby. Nepřejeme ostatním štěstí, které bychom sami rádi. Vše se stále zužuje, a to nepřidává na trvalosti žádnému vztahu, přátelství ani společenství.

Hněv je nejsilnějším lupičem dobrých dojmů v našem podvědomí. V hněvu dochází k největšímu oddělování prožívajícího a prožitku, takže se pocity jednoty, lásky a neohroženosti objevují stále řidčeji a vzniká stále více strachu ze světa, od kterého jsme se sami oddělili.

Také lhostejnost není žádným prostředkem k dosažení duševního míru. Protože když se nedíváme kolem, nemůžeme se nic naučit, ztuhlé představy nezmizí a naděláme mnoho chyb.

V buddhismu je to vysvětlováno následovně: podstatou všech vnějších i vnitřních jevů je základní nevědomost, nerozpoznání toho, že naše skutečná podstata je jako otevřený neohraničený prostor, svobodný od představy já, a že se vše, co vnitřně nebo navenek prožíváme, manifestuje jako svobodná hra tohoto prostoru. Této nevědomosti podléháme od času bez počátku, čímž se lpění na představě já a představě skutečně existujícího světa velmi upevnilo a vytvořily se návykové tendence strkat vše, co jsme prožili, do "duševních šuplíků ohraničování a pojmenovávání".

> Potom začne já oceňovat jevy, které samo vytvořilo. Začne mít některé věci rádo a jiné nerado a k dalším se začne stavět lhostejně. Z "mít rád" vznikne přání objekt vlastnit, držet si jej pro sebe a zabezpečovat. Z toho vzejde touha a lpění.

> Dostanou-li ostatní něco, co bychom rádi, vznikne závist a žárlivost.

> Z "nemít rád" vznikne přání odstranit objekty nechuti z pole vnímání, což se většinou nepodaří. Potom vzniknou averze, hněv a nenávist.

> Z lhostejnosti vznikne pocit "být něco lepšího", tedy pýcha. Výchozím bodem pro práci s rušivými pocity je tedy základní nevědomost, lpění na dualistickém vnímání. Když toto překonáme, rušivé pocity jednoduše nezmizí, ale objeví se jako základ různých buddhovských moudrostí, odhalující v nich obsažené kvality.

Abychom překonali základní nevědomost, je nutné studium správného pohledu a praxe budovací a rozpouštěcí fáze meditací Diamantové cesty. Nejde tedy o odsunutí rušivých pocitů, jejich popření nebo ututlání, nýbrž daleko více o práci s nimi. Proto musíme nejdříve vidět, které rušivé pocity - ať již vědomé či nevědomé - tu vlastně máme.

> Máme-li pocit, že nám život protéká mezi prsty, aniž bychom měli v rukou někdy něco trvale uklidňujícího, pak je to lpění.

> Nebo když máme pocit, že jsme obklopeni intrikami a neustále se děje něco bez nás a za našimi zády, pak je tu asi ještě závist a žárlivost.

> Pokud máme pocit, že od nás lidstvo nechce nic dobrého, těžko se na někoho spoléháme, pak je tu jistě někde v mysli hněv.

> Jsme-li stále obklopeni darmošlapy, outsidery a začátečníky, je na čase popřemýšlet o pýše.

>Je-li život nudný a šedivý, pak je příčinou lhostejnost.

Abychom mohli pracovat s rušivými pocity konkrétně, musíme nejprve zjistit, kdy se v naší mysli objevují a získávají nad námi nadvládu. K tomu musíme vycvičit naši pozornost, například meditacemi, jako je soustředění se na proud vzduchu, jak vchází a vychází špičkou našeho nosu nebo koncentrace na fázi budování meditací Diamantové cesty, kdy necháváme všechny myšlenky a pocity jednoduše procházet myslí, aniž bychom je posuzovali. Tak se staneme pozornějšími i v běžných denních situacích. Vidíme, kdy se myšlenky objevují jak se z nich stávají rušivé emoce a můžeme tak s nimi pracovat, ještě než se dostanou mimo kontrolu. A žádný strach, když to vypadá, jako by se s tím objevovalo více rušivých emocí, je to jen zdání! Díky pozornosti si teprve všimneme, co všechno v naší mysli straší.

Konkrétně to potom může vypadat takto: v mysli například žádostivost nebo lpění a my ji nemůžeme nebo nechceme prožívat. Potom můžeme přemýšlet o pomíjivosti, složenosti, nebo nevýhodách předmětu žádosti. Je to trochu nepopulární. Ale je to nouzová brzda, aby nás vlastní lpění nevodilo za nos. Když nás ale objekt ulpívání těší a užíváme si ho, přejeme si, aby mohly všechny bytosti zažívat něco pěkného a obětujeme to našemu učiteli nebo Buddhovi.

Anebo darujeme to, co bychom si nejraději podrželi, když ne doopravdy, alespoň v mysli, jako při věnování mandaly. To vytváří vnitřní bohatství. Nikdo nenamítá nic proti tomu, užívat si krásy světa - problém je v dualistickém způsobu prožívání.

Základem žádostivosti je jedna kvalita, a sice schopnost vytvořit z míchanice nejmenších, ve skutečnosti neexistujících částeček něco překrásného. Dokážeme-li tuto kvalitu rozšířit na celou oblast našich zkušeností (našeho prožívání), již to je čistá země. Vše je fantastické postě proto, že se to děje.

Závist a žárlivost vznikají v mysli z vnitřní chudoby, jednoduše nevydržíme, že ostatní jsou šťastní bez nás. Abychom vyplnili tuto vnitřní chudobu, musíme nasbírat do mysli velmi mnoho dobrých dojmů. Nejlépe se toho dosahuje dobrými přáními - přejeme každému všechno štěstí světa. Kdekoli, kde bychom obyčejně byli žárliví nebo závistiví, děláme silná přání. Když bude mysl stále velkorysejší a bohatší, ukáže se kvalita skrytá za žárlivostí. Schopnost vědět, co udělá ostatní šťastné. To je moudrost zkušenosti a buddhovská aktivita.

Hněv, to je opravdový bludný kruh. Vzorce nepřátel vznikají ze starých negativních dojmů v mysli, a pokud na základě těchto vzorců jednáme, vznikají nové negativní dojmy, které zapříčiní vznik nových. Ven z této situace nám pomáhají dva způsoby:

> Buď zkoušíme očistit naše podvědomí od negativních dojmů, například meditací Diamantové mysli.

> Nebo se s vnějším světem znovu spřátelíme rozvíjením lásky, soucitu a porozuměním, že vnější svět existuje jenom zdánlivě. Láska je nejlepší metodou jak dualistické vnímání světa rozpustit. To jsme, doufejme, již všichni zažili, pokud jsme byli doopravdy zamilovaní. Musíme v tom naši mysl potrénovat, aby se tato láska rozšířila na všechno a všechny bytosti. Je to jistě náročná práce, ale vyplatí se, protože již cestou se ukazuje za hněvem ukrytá moudrost. Je to schopnost vidět vše jasně, jako v zrcadle.

Pýcha je snad nejtvrdošíjnější pocit, protože jsme příliš pyšní připustit, že takoví jsme. Hodí se ale jako náhražka za ostatní rušivé emoce. Když chceme například trochu zchladit náš hněv, abychom získali odstup. Chceme-li pracovat s naší pýchou, je někdy velmi dobré si připomenout, že ještě nejsme tak dokonalí, jak bychom rádi byli. Lepší ale je, když vyzkoušíme vidět kvality u ostatních. To není jen nějaké pozitivní myšlení, protože víme, že všechny bytosti mají buddhovskou podstatu, a proto ukazují kvality zcela přirozeně. Pýcha má schopnost obzvlášť zdůrazňovat kvality, bohužel doposud jen vlastní. Důvodem, proč můžeme vidět tak těžko kvality ostatních, je, že bereme všechno tak osobně a vztahujeme všechno k vlastnímu egu. Praxí u pýchy je tedy koncentrace na buddhovskou podstatu a kvality ostatních. Vždy myslíme my a přirozeně to podporujeme praxí poklon. Pak se ukáže moudrost rovnosti, my jsme obklopeni buddhy a bódhisattvy a vždy v nejlepší společnosti. Existuje něco lepšího?

V případě lhostejnosti a tuposti v mysli pomáhá lepší porozumění vnitřním a vnějším souvislostem světa. To přináší nový správný pohled a silnou motivaci zacházet s každou situací konstruktivně. Začíná to studiem dharmy, ale nekončí titulem učence, ale nýbrž empatickým jednáním. Správný pohled nemusí být bezpodmínečně komplikovaný. Říká se, že osvícení je vlastně příliš jednoduché, že mu s naší komplikovaně pracující myslí nemůžeme rozumět. Tady přichází ke slovu kvalita, která se skrývá za tupostí. Být spokojen s jednoduchými pravdami a pohledy. Toto spočívání v sobě vede k intuici, k chápání přesahujícímu intelekt, což je klíčem k osvícení. Když pracujeme s rušivými pocity tímto způsobem, stávají se z nich kroky na cestě. Tím, že je již nebereme jako takové vážně, ukazuje se pomalu, ale jistě v nás odpočívající zárodek osvícené moudrosti a je radost tou cestou jít.

V našem životě to není jenom utrpení stáří, nemoci a smrti, co nám připravuje problémy. Jako vady na kráse našeho života prožíváme malé či velké konflikty v rodině, zaměstnání nebo v našem okolí, s nimiž se musíme vyrovnat.

Nejprve pár slov k předcházení konfliktům. Ačkoli si rádi myslíme, že našimi neshodami jsou vinni jenom druzí, nedá se popřít náš jistý podíl na konfliktu, který musíme dostat pod kontrolu. Buddha nám dává několik rad jak se chovat. Například je dobré, když se vyvarujeme zneuznávání a využívání ostatních bytostí nebo pohrdání jejich majetkem. Naší řečí bychom se měli zasazovat o harmonii a přátelství, tak aby nevznikal zmatek, nýbrž aby se zviditelnily kvality a vznikl prostor pro rozvoj.

Často si však všímáme, že navzdory všem dobrým předsevzetím nemáme řeč ani jednání pod kontrolou. Je to díky rušivým emocím, jako je pýcha, žárlivost, hněv, touha, lhostejnost apod., které se nás často nepozorovaně zmocní. Tak většinou nevědomě rozséváme, jako malé otrávené šípy, do našeho okolí semínka zmatku, disharmonie a neshod. V Diamantové cestě buddhismu existuje velké množství možností jak s těmito rušivými pocity pracovat. Například různé představy, slabiky a praxe budovací a rozpouštěcí fáze meditace, ale především rozvíjení lásky a dobrá přání pro dobro všech bytostí.

Poté, co se nám stále víc daří vystříhat se konfliktů, přecházíme k možnostem jak konflikty rozpouštět. Tady je vždy nejprve velmi důležité rozlišovat mezi vnitřním postojem a vnějším chováním. Předtím, než budeme mluvit o našem chování, musíme nejprve prozkoumat náš vnitřní postoj ke konfliktu nebo k protivníkovi v konfliktu: Nejprve uvažujeme, ano, teď bylo řečeno něco skutečného, máme tu skutečný konflikt, skutečnou situaci nebo skutečnou osobu, která nám připravuje problémy ve skutečném světě. Ale naše problémy žijí jenom z toho, že je považujeme za reálné. Díky pohledu Velké cesty (mahájány) rozumíme, že je to jen naše vlastní mysl, která vytváří mnohotvárnost zdánlivě skutečného vnějšího světa. Žádný osud, žádný bůh ani náhoda nás nepřivádí k setkání s tím nemožným člověkem nebo do této nemožné situace, jsou to dojmy z našeho podvědomí, které bez výjimky nechávají všemu vzniknout a vše sestavují, jako obrovskou show nějakého kouzelníka. Přirozeně je to velmi těžké pochopit, když to slyšíme poprvé. Svět se zdá být příliš pevný, nepřátelé příliš pronikaví, než aby je mohla vytvořit naše mysl. Musíme o tom hodně přemýšlet, než je nám to jasné.

V základě pracuje naše mysl jako diaprojektor. Naše různé dojmy v podvědomí jsou jako barvy na diapozitivu, jež jsou jasností naší mysli projektovány na plátno. Protože nás nic lepšího nenapadá, myslíme, že to, co se objevilo, byl nezávisle existující svět, výtvor náhody. Ale stejně jako obrázky na plátně jsou závislé na barvě diapozitivu, závisejí hezké a nehezké jevy světa na dojmech, které jsme v našem podvědomí vypěstovali v předchozích dobách z našich slov, činů a myšlenek.

Důvěřujeme-li nejnovějším poznatkům vědy, podle které vše, co zažíváme jako pevné, sestává z neustále se pohybujících subatomárních částic s obrovskými meziprostory, které se jeví někdy jako hmota, jindy jako vlnění, a kde probíhá neustále vznikání a rozplývání, bude ona magická hra o něco pochopitelnější. Uvážíme-li teď ještě, jak lehce se naše smysly, které tak rádi uvádíme jako svědky skutečnosti světa, nechávají ošálit, můžeme pochopit, že svět, který prožíváme, sestává jen z konceptů, které se osamostatnily.

Pochopíme-li to, bude jasné, že již nemůže jít o to zbavit se nepřátel nebo je vyštípat, ale nalézt něco, co zastaví projekci nepřátelských představ v naší vlastní mysli.

V nás také spočívá síla, která to umí: rozvíjením lásky a soucitu přemůžeme nepřátelské představy, konflikty a celé dualistické vnímání světa nejsilněji a trvale. Snad jsme to již sami alespoň jednou zažili, pokud jsme byli opravdu zamilovaní. Najednou všechny problémy samy zmizely, a když jsme se pak dívali navzájem do očí, byla všechna oddělenost mezi "já tady"a "ty tam" najednou pryč. Jenom neumíme tento prožitek déle udržet.

Ale naše mysl je schopná se rozvíjet. Lásku je možné trénovat. Protože již máme tuto vlastnost v sobě. Při takovém tréninku mysli můžeme postupovat podle třístupňového plánu: Nejdříve se soustředíme na naše přátele a cvičíme tak, že pro ně neustále děláme dobrá přání. Když se to stane dobrým zvykem, zahrneme do našich přání nejdříve všechny ty bytosti, ke kterým máme neutrální nebo lhostejný vztah. Připadne nám to jednodušší, pokud si představíme, že každá tráví celý život tím, že hledá štěstí a snaží si ho udržet, což se jí nikdy nepodaří. A zase se objeví nespokojenost a na konci tak jako tak přijde jen stáří, nemoc a smrt ve svých různých nepříjemných variantách. Připadá-li nám to pořád ještě těžké, můžeme si představit v srdci buddhu nebo lamu, který září do všech stran a tak podporuje rozvoj lásky a soucitu ke všem bytostem.

Potom konečně rozvíjíme láskyplný postoj ke všem, které nemáme rádi. To vypadá jistě jako nejtěžší, ale je to neodmyslitelný předpoklad pro zvládání konfliktů. Musíme nejprve pochopit, že všichni ti obtížní lidé nejsou žádní démoni, že jsou to lidé jako ty a já, kteří v podstatě jen hledají štěstí a spokojenost. Nevědí ale, jak se to dělá, a dělají mnoho chyb. Na základě své nevědomosti jednají zcela obráceným způsobem a zabředávají stále hlouběji do problémů, averze, strachu a agrese. Pokud jsme to pochopili, přijde nám jednodušší dělat pro naše "partnery v konfliktu" dobrá přání, dokonce i rozvíjet lásku a soucit.

Těmito dvěma aspekty našeho vnitřního postoje - zaměřením na štěstí ostatních a tím, že zkoušíme vše, co prožijeme, zakoušet jako radostnou hru naší mysli - vytvoříme velmi pevnou a důležitou základnu pro zvládání konfliktů a máme pak k dispozici velmi širokou škálu možností jak jednat.

Často je například dobré nejprve všechno uklidnit. Někdy vstoupíme do spojení s přílišným entuziasmem a dobrá karma se ztenčí. Poté je lepší vytvořit více prostoru, abychom znovu našli úroveň, na které to funguje, aby se mohl znovu vytvořit kontakt. Často je dobré nejprve si poslechnout, co vlastně náš protějšek chtěl, nebo se případně omluvit, dát signál připravenosti ke kompromisu. Přitom je důležité nevnímat rozchod, rozpuštění nebo oddělení jako něco negativního, nýbrž jako vytváření prostoru pro něco nového. Když se poté rozejdeme, měli bychom se z toho poučit, jinak za příštím rohem potkáme podobnou problémovou situaci. Když totiž něco na vnitřní úrovni nezrealizujeme jako kvalitu, může se to na vnější úrovni lehce projevit jako konflikt. Tak se konflikty stávají našimi učiteli a každý vyřešený konflikt krokem na cestě.

Někdy je také dobré rozvíjet nové úrovně setkání. Často se k nám vplíží ztuhlé představy o tomhle nebo tamtěch nebo se zarazíme na nějakém problému a schází nám potřebný odstup. Tady přichází v potaz fantazie: Co by se dalo podniknout, abychom sebe a ostatní vnímali z jiné stránky? Třeba bychom si mohli společně užít trochu kultury nebo podniknout něco vzrušujícího. Přijmout nové lidi do svého okolí, zajímat se o společný rozvoj nebo se snad sociálně angažovat. Něco takového může přinést svěží vítr. Je přitom důležitá odvaha vzdát se dávno známého pole působnosti a je třeba věci nepřehnat. Každý zúčastněný by měl mít šanci do toho vstoupit a změnit se.

Za třetí, je třeba nenechat se "sundat" z úrovně "nejvyšší pravda je nejvyšší radostí". Přichází někdo se špatnou náladou a vidí jen problémy, tak uděláme vtip. Někdo je komplikovaný, mluví se o počasí. Přímo nebo nepřímo vše neustále zaměřujeme na slova týkající se lásky, radosti a jednoduchosti. Pomáhá to dokonce i ve složitých situacích, když má někdo nával hněvu. Neskočíme na to, krademe mu jeho show a opět se stáváme pány situace. Tady nesmíme být pyšní, měli bychom mít rozvinutý dostatek lásky, abychom viděli, jak daleko můžeme jít, co ten druhý ještě vydrží. Také bychom měli mít dostatek vlastních vnitřních zkušeností, jinak bude naše vystupování působit vyumělkovaně.

Někdy je ale také důležité stanovit jasné hranice. Často tak uděláme ostatním laskavost. Důležité přitom je mít před očima jen rozvoj a užitek ostatních a při jednání již nevycházet z vlastních strachů a rušivých pocitů - ani podprahově, jinak to může převrátit situaci v opak jako kapku jedu. Setkáme-li se s úplně nafouklým egem a nemůžeme již sáhnout po jemnějších metodách, pak je třeba si věci zásadně vyjasnit. Buď při nesentimentálním rozhovoru zcela vyložit karty na stůl, anebo například tak, jako se brání zloději ve vykradení bytu. Ne proto, že lpíme na věcech - ty jsme tak jako tak v mysli dávno rozdali - ale z lásky k němu, protože nechceme, aby si dále pěstoval v podvědomí ještě víc špatných dojmů.

Mohly bychom tu probrat ještě další příklady, možnosti řešení jsou vždy velmi individuální a závisejí na mnohých faktorech. Ale dvěma hlavními zásadami pro řešení konfliktů je vždy pochopení, že vše, co nás potkává, není doopravdy nic vnějšího, nýbrž že je to svobodná hra naší vlastní také ve skutečnosti neexistující mysli. A že cesta jak vše tímto způsobem prožívat je rozvíjení lásky a soucitu. Rozumíme-li tomu, rozvíjíme postupně všechny kvality, moudrosti a intuice. Když ale někomu přerostou konflikty přes hlavu, je lepší se stáhnout a věnovat se prostřednictvím praxe dharmy rozvíjení soucitu a moudrosti. Zvládneme to teprve tehdy, když rozpoznáme, že žádná námaha nebyla příliš velká, neboť pak bude vše, co se stane, dárkem. Každý sebenepříjemnější konflikt se stane vítanou možností sbírat životní zkušenosti a bude fantastickým prostě proto, že se děje.